Zápisek z mládí: Pět minut strachu
Zakázaná voda. Opatrní kapři. A pět minut, které změní všechno.
Další voda, kterou jsem si vybral, byla odlišná od Blata i jiných vod. Nepatřila rybářskému svazu, ale těžební společnosti. Chytat se tam jako na důlní vodě, kde se těžil písek, nesmělo. Voda je situována naproti písníku Gigant, kde jsem přišel o papíry.
Prvně jsem ji jen obcházel a zjišťoval podrobnosti. Sedl jsem si do rákosin a dlouhou dobu pozoroval vodu. Nikdo tam nikdy nenasazoval. Jen několik kaprů bylo v minulosti směněno za písek. O to zajímavější by to mohlo být, uvažoval jsem. Další svou vycházku jsem strávil v západní části jezera pod lesem. Sedl jsem si do rákosin a pozoroval vodu. Tato část pískovny se mi zdála nejživější. Díval jsem se na hladinu a rozlišoval ryby dle výskoků. Většina ukazujících se ryb byl cejn velký. Jejich velikosti byly abnormální. Vlastním odhadem okolo 60 cm. Kapra jsem zahlédl jen jednoho. Vyskočil přibližně 150 m od břehu. Sledoval jsem hladinu spíše dále od břehu. Byl jsem proto překvapen, když jsem za rákosem u břehu zahlédl stín. Byl to krásný lysec. Proplaval okolo mě a díky němu jsem si všiml malého korýtka ve dně. Tato úžlabinka vedla těsně za rákosem v písku. Jasná kapří cestička. Z kapsy jsem vytáhl několik kuliček a vhodil je přesně tam. Oči mi zazářily ve chvíli, kdy se objevily další ryby. Bylo jich více. První jelo hejno cejnů. Začali atakovat kuličky. Nevydrželo jim to však dlouho. Byli odehnáni velikými kapry. Nebyli zase tak ohromní, ale byli to samí krasavci, a co bylo zvláštností, všichni lysci. Sbírali moje kuličky s obrovskou důvěrou, ač jsem si jist, že je možná viděli poprvé v životě. Požerákovými zuby je drtili a přitom jim kousky boilies lítaly ze skřelové štěrbiny. Neuvěřitelná podívaná…
Později připlaval ještě jeden kapr. Byl to šupináč a byl ze všech ten největší. Přemýšlel jsem o jeho hmotnosti, možná měl 15 kg. Kapři se nakrmili a svojí cestičkou podle břehu pokračovali dál. Mně už bylo jasné, kam pojedu na ryby. Snad jsem kapry ani vidět raději neměl. Chytat ve střeženém důlním prostoru si zase říká o nějaký průser. Teď už to bylo jedno a ani nevím, proč jsem se nad tím zamýšlel, když už jsem vnitřně dávno věděl, kde budu chytat další noc. Poohlédl jsem se na hodinky. Čas měl rychlé nohy. Vlak do Pardubic byl už fuč. Šel jsem tedy přes les. Směrem k nejbližší silnici „na stopa“ a přemýšlel o kaprech.
Když jsem druhý den vystoupil z vlaku, jemně mrholilo. Zašel jsem do lesa a snažil se jít přímo k pískovně. Na zádech jsem měl baťoh a v rukou starý prut. Nebral jsem si záměrně více věcí pro případ, kdybych byl navštíven vrátným, který střežil vodu. Mohl by mi věci odebrat. Měl jsem jen to nejnutnější, ale i tak se batoh pronesl. Vyšel jsem z lesa a podíval se na buňku vrátného. Pravděpodobně seděl vevnitř. V okénku byly vidět televizní noviny.
Prošel jsem po okraji lesa těsně vedle něj a ubíral se na své místečko. Všude bylo hodně ostružin a vysoká tráva. Prodral jsem se obtížně k vodě. Položil batoh na zem a utřel si pot z čela. Prvně jsem začal s maskovacími manévry. Nůžkami jsem si vystříhal v hustých a vysokých ostružinách úkryt. To se mi opravdu povedlo. Byl to takový tunýlek, kde se vešel spacák, batoh a ve vstupu jsem si ještě zapíchl vidličky na pruty. Bylo to ideální. Nikdo mě nemohl vidět. Setmělo se a nahodil jsem si prut do kapří cestičky. Lehl si na spacák a zakousl tatranku. Pochvaloval jsem si, jak jsem se pěkně ukryl. Nemohl jsem ani usnout. Ne, že bych měl nějaké obavy nebo strach, ale čekal jsem každou chvíli záběr. Srdíčko mi bušilo stále rychleji a já byl ve stavu, jako bych kapra už dávno tahal. Záběr opravdu přišel brzo. Rychlá jízda a prudký výpad kapra od břehu. Na tak krátkou vzdálenost byl počáteční nápor opravdu silný. Zdolával jsem vkleče. Do kolen mě bodaly ostny z ostružin. Starý třímetrový proutek pracoval náramně. Kapra se mi podařilo rychle podebrat. Potřeboval jsem ho odháčkovat. Nevěděl jsem, kam ho položím, aby se neporanil. Jemná tráva široko daleko nebyla, a tak to odnesl můj spacák. Nádherný lysec. Takový tmavý. Měřil 78 cm. Fotoaparát jsem měl, ale nevěděl jsem, jak fotit na samospoušť, a ještě k tomu v noci. Kapra jsem tedy vrátil do vody a byl za něj moc šťastný. Prut jsem znovu nahodil a šel se zahřát do spacáku. Spacák byl mokrý od kapra, a tak jsem se příliš neohřál. Do rána jsem se třásl zimou. Blížila se pátá ranní a další záběr nepřišel. Byl však pravý čas pro návrat domů. Vlak mi odjížděl v 5:37.
Vynořil jsem se z lesa u vlakového nádraží. Vlak tam ještě nebyl. Stálo tam několik lidí, kteří jeli do Pardubic do práce. Koukali na ušmudlaného a mokrého klučinu, vylézajícího z lesa, div jim oči nevypadly z důlků. Při pohledu na své mokré nohavice a zablácenou bundu jsem se trochu zastyděl i já sám. O to horší to bylo, když jsem vlezl do vlaku. Sedělo tam plno mladých lidí, především holek mého věku. Prodíral jsem se mezi nimi s velikým batohem, ze kterého mi koukal po rybině páchnoucí spacák. Hledal jsem místo na sezení. Dívky se mi smály a zacpávaly si nos. To už mě ale rovněž nějaká nepříjemná vůně praštila přes nos. Okamžitě jsem věděl, že se mi povolila lahvička esence. Byl to trapas. Postavil jsem se raději k záchodu a do očí jsem si více zasunul čepici.
Při další výpravě jsem to vymyslel lépe. Věci jsem nechával zabalené v pytli v ostružinách. Tam by je stejně nikdo nenašel. To byl skvělý nápad a mně se domů jezdilo mnohem lépe. Záběry přicházely pravidelně ve dvě hodiny ráno. To byl přesný čas zastávky kaprů na mém místě. Zabral mi jeden kapr a ostatní pokračovali dál. Nikdy jsem neměl více záběrů po sobě. Jednou jsem se rozhodl, že se pokusím chytat i přes den. Bylo to jiné. Hezčí. Viděl jsem na svoje kuličky ve vodě i na montáže. Díval jsem se do vody a čekal, kdy přijedou. Bylo to napínavější. Vtom jsem zaslechl hlas. Vrátný! Šel po pěšince nade mnou. Začal jsem mít obavy. Volal na svého ovčáka a podle zvuků se blížil ke mně. Bylo mi stále jasnější, že můj poslední den chytání nadešel. Zastavil se a sešel ke mně ještě blíže. Chtěl jsem už vylézt a neblbnout jako malý kluk. Nevěděl jsem, co mám říct, a tak jsem nevylezl. Vrátný se prodíral ostružinami. Neviděl jsem na něj, jen podle zvuků jsem odhadoval jeho vzdálenost. Slyšel jsem psa, jak funí. Chodil se psem sem a tam. To už mi bylo vše jasné. Zahlédl mě a teď mě hledá, myslel jsem si. Chodil okolo mě a já se rozklepal strachy. Jeho kroky se ale začaly vzdalovat. Pes taky už nebyl slyšet. Že by mě nenašel vrátný, to bych pochopil, ale co pes? Bylo mi to hodně divné. Ještě dlouhou dobu poté jsem ani nedutal. Ze zvědavosti jsem vylezl opatrně ven. Vzduch byl čistý. Ostružiny byly pošlapené a u břízek jsem zahlédl odřezky od kozáku. Usmál jsem se a byl o mnoho klidnější. Bylo to opravdu o chlup, mě ale naštěstí nehledal. Znovu jsem si pochvaloval svoji nenápadnost. Vymočil jsem se a vrátil se raději do ostružinového bunkru.
Pruty se nehnuly a na chvilku jsem usnul. Vzbudil jsem se okolo poledne a podíval jsem se do vody. Návnady byly pryč. Jen moje kuličky pod háčkem zůstaly. Kapři byli přes den více ostražití. Denní světlo odkrylo lest v podobě mé montáže. Vyrobil jsem si nové návazce. Háček jsem místo čtyřky použil osmičku a olůvko, které bylo vidět snad nejvíce, jsem odstranil úplně. Nahodil jsem tedy jen kuličku a nad ni rozhodil hrstku návnad. Čas utíkal a já si stále ve vodě svým pohledem hlídal svůj boilies. Háček jsem neviděl, ani návazec nebyl příliš nápadný. Montáž jsem určitě vylepšil.
Voda se trochu rozvlnila. Vlnky mi znesnadňovaly výhled. Zrovna z levé strany se blížil tmavý stín a ve mně doslova hrklo. Čím byly ryby blíž a blíž, tím jsem byl více vzrušený. Krásní lysci se blížili k mým kuličkám. Dlaň jsem měl připravenou na prutu. Málem jsem už zasekl, když jeden z kaprů nasál kuličku několik centimetrů od té mé. Kroužili nad krmením a foukali do kuliček, které se vždy vznesly a padly více do hloubky. Tam už jsem je viděl mizerně. Kapři byli neuvěřitelně chytří a pravděpodobně čekali nějakou past. Asi už věděli, že na tomto místě se občas nějaký z jejich kamarádů ocitne na prutu. Vždyť takhle se dříve nechovali. Zkoušeli, která z kuliček je přivázaná. Začali si hrát i s mojí, a to i přes to, že se jí vůbec nedotkli. Proudem vody z ploutví a úst směřovali kuličku více do hloubky. Viděl jsem ji stále mizerněji. „Tak už ji vem, na co čekáš, nasaj ji,“ šeptal jsem si. Chovala se jinak, a proto asi zůstala jako poslední na dně. Dokonce jsem poznal dva lysce, které jsem už chytil. Ti se nekrmili vůbec. Právě oni z tohoto místa odjížděli jako první a ostatní je následovali. Začal jsem ztrácet naději, ale vtom připlaval starý tmavý lysec. Ten veliký. Ostatní už byli definitivně pryč a on začal prorývat dno. Sbíral zbytky boilies po svých kamarádech a blížil se pomalinku k mé kuličce. Byl jsem připravený. Skoro se mi zastavil dech. Byl to úžasný moment. Kapr nasál kuličku a já zasekl. Vší silou, jako blesk vyrazil na volnou vodu. Nohy se mi třásly. Klečel jsem v rákosu, ze kterého koukala jen ohnutá špička prutu. Věděl jsem, že mám na prutu životní rybu. Kapr se snažil ze všech sil. Malým proutkem jsem to kupodivu zvládal dobře a lysec se objevil u hladiny. Podebral jsem mohutné tělo a položil jej na spacák. Měl jsem ohromnou radost. Měřil 88 cm. „Kolik má?“ Ozvalo se za mnou. Ve mně hrklo! Vrátný stál blízko na pěšince a já měl malinkou dušičku. Nevěděl jsem, jestli mám vzít nohy na ramena, anebo se vzdát. Měl jsem jen několik vteřin na rozhodnutí. „Vím o tobě už dost dlouho, chlapče. V noci jsem taky chytal a musel bych být hluchý, abych neslyšel ty šplouchance. Nebudu z toho dělat žádnou kovbojku. I když jsem se kolikrát rozhodoval, jestli mám zavolat polici. Teď vidíš, jak jsem se rozhodl. A teď, když jsi ho už vytáhl, tak mazej.“ Poslechl jsem a začal skládat prut. Vrátný si sednul do trávy a čekal, až zabalím. Ten den jsem odjel vlakem domů a byl rád, že vše dopadlo, tak jak dopadlo. Popravdě jsem byl trochu smutný. Ne, že ne. Věděl jsem, že dneškem skončil příběh, ve kterém jsem našel mnoho zážitků. Ale jak se říká, něco končí pro to, aby něco nového mohlo začít.
O měsíc později jsem se na pískovnu přijel znovu podívat. Jenom podívat! Neměl jsem v úmyslu nic jiného. Šel jsem svojí starou pěšinkou v lese a vyšel u vody. Moje místečko bylo vysekané a uprostřed něj seděl pan vrátný. Blíže k vodě jsem už nesešel. Chtěl jsem si pamatovat ostružinový bunkr tak, jak jsem ho naposledy opustil. Pokračoval jsem dále cestou po hrázi a nevěděl ani, kam jdu. Prošel jsem dalším krátkým lesíkem a přede mnou se otevřel další ráj. Veliká vodárenská nádrž – Oplatil.
Prožil jsem mnoho krásných zážitků okolo Pardubic. Bohužel jsem se pro nějaký čas musel stát i „pytlákem“. S jednou věcí jsem si ale naprosto jistý. Nikdy a za nic na světě bych tyto chvíle nevyměnil a jsem rád, že mi je už nikdo nemůže vzít. Navštívil jsem řadu kališť, propadlin, skládek a lomů, které nespadají pod rybářský svaz. Zjistil jsem, že i tam se dají nachytat krásné ryby a zažít radost z trofejního úlovku. Nebýt rybářské stráže, která mi tehdy odebrala povolenku, nikdy bych se po takových vodách zřejmě nepídil. Určitě bych nezažil tolik vzrušujících momentů, a kdo ví, jestli bych nachytal tolik krásných ryb.
Podle rybářského řádu asi nejsem správný rybář a ve chvíli, kdy píši tyto řádky, jím nejsem ani teď. Zřejmě jím ani nebudu, a pokud se správný rybář vyznačuje jenom tím, že dodržuje lovnou dobu, tak jím být skutečně nechci. Nepotřebuji vyhrávat na výborové schůzi se třemi metráky odchytaných ryb ročně, abych byl tím nejlepším. To není mým cílem, ani heslem skutečného sportovního rybáře. Bohatství sportovního rybolovu tkví úplně v jiných hodnotách. Jsem asi jiný člověk a jiný rybář. Jsem rád takový, jaký jsem a věřím, že se nikdy za sebe nebudu stydět.
Nejlepší příběhy se šíří tiše. Od vody k vodě. Od rybáře k rybáři. Přidej se k těm, kdo jdou hlouběji.
Získej i příběhy a obsah, které jinde neuvidíš.
Odebírat příspěvky
