Příběh jedné zapomenuté vody
Neskutečný a zničující tah, slyšel jsem jak explodovala vodní hladina když ji ryba rozrazila a bez ohledu na mě letěla do stromu. Ve stejnou chvíli s prutem ohnutým na hraně jeho možností couvám a držím cívku navijáku.
Jestli existuje to nejideálnější období na lov opatrných ryb, je jím právě květen, má nejoblíbenější část roku, tedy alespoň z pohledu rybářské mysli.
Je to přesně týden co jsem se vrátil z první delší výpravy a již plánuji výpravu druhou, i když pravdou je, že plány na květen už spřádám takřka od konce předešlé sezóny. Snažím se do toho měsíce nacpat co nejvíce delších výprav v naději, že trefím přesně ten okamžik, tu správnou teplotu vody, prostě, že budu ve správný čas na správném místě. Ryby těsně před třením ztrácejí svou opatrnost a některé kusy lze dostat na háček pouze v tomto období, nemluvě o jejich váze.
Přijde to tedy nyní?
Je teď ten správný čas?
Někdy si přeji bydlet hned někde vedle nějaké lepší vody, jak já závidím rybářům co jsou hned u Orlíku, Labe nebo Dyje. Vysočina je v tomto směru zabitá, všude na ryby daleko, takže díky minimu informací je to vždy tak trochu sázka do loterie. Sázka, jejíž šanci nám ještě značně snížil výběr lokalit po incidentu s rybářskou stráží minulý týden. Velká část lokalit jde pro nás tedy z kola ven.
Kam tedy vyrazit? Michal může pouze jižní Moravu a ještě až v pátek po práci. Vše proti, ale něco vymyslet musíme.
Já preferuji řeku, on stoják, já když už stoják tak malý zapadlý revír, on by nejraději dolní nádrž Novomlýnské soustavy (často označovanou jako D5). Tak nám začíná kolotoč nápadů a dohadů. On je optimista a já spíše realista s trochou pesimismu v krvi. První plány tedy tlačí kolega právě na D5, jenže mně se nechce riskovat hledání místa na totálně obsazené dolní nádrži a ještě riskovat problémy s bivakem, nemluvě o mém odporu ke stojanům pod pruty. Další návrh tedy padá na Bulhary, ale od nich skrze problémy s CHKO a bivakováním nakonec také ustupujeme. Když tedy hodně zkrátím třídenní roj nápadů, vyhrává soutok Jihlavy a Svratky, ryby tam z prostřední nádrže Novomlýnské soustavy (původně značené jako D6) zajisté zajíždějí a já mám svou řeku. Nakonec se daří změnit i termín odjezdu neboť se Michal uvolní již ve čtvrtek po práci. Já díky stále stejnému omezení provozu pracuji pouze do středy, tak mám celý čtvrtek dopoledne na pohodlné balení.
Tichá alchymie lovu
Dlouho jsem přemýšlel, co všechno s sebou připravit a v jakém množství, ale nakonec sázím na osvědčenou jistotu. První kbelík plním až po okraj všemi průměry absolutní špičky na pořádné ryby – legendární Odyssey XXX. Do druhého kbelíku pak míchám to nejchytlavější, co znám, a tím je bezesporu Pacific Tuna. Pro jistotu přihazuji pár věcí na tuning, včetně liquidů, a nezapomínám na pestrou škálu plovek.
Jak jsem zmínil v předchozím článku, boilies si rád lehce upravuji – a tím se mi otevírají prakticky neomezené možnosti nástrah a návnad, aniž bych musel tahat zbytečně moc druhů krmení. Jak tak balím, vrtá mi hlavou, že mi chybí partikl, a tak ještě vařím 2–3 kila tygřího ořechu, které zalévám betainem. Teď už jsem opravdu kompletně připravený.
Po čtrnácté hodině doráží Michal. Jako vždy – všechno rychle do auta, dokoupit pár zásob, a vyrážíme. Cesta po D1 je dlouhá a trnitá, aktuální stav není třeba popisovat – tahle dálnice je známá po celé Evropě. Ale zvládli jsme to a konečně přijíždíme k vodám jižní Moravy.
A teď začíná ta pravá zábava. Cestou necestou, polem nepolem – razíme si cestu ke Svratce skrze lesy a rozbité polňačky. Náš výběr by potěšil nejednoho offroadového nadšence nebo tankistu. Když konečně zahlédnu most přes řeku, vím, že jsme skoro tam. Srdce zaplesá – ale jen do chvíle, než se rozhlédnu. Je plno. Kam jen oko dohlédne. Možná by se někde ještě něco našlo, ale o takovou rybařinu já nestojím.
Jedeme dál k řece Jihlavě – ale i tam se opakuje stejný scénář. Pokoušíme se štěstí i výš proti proudu, ale místo nás nijak zvlášť nezaujme. Přichází tedy plán B – zkusit přítok horní nádrže Novomlýnské soustavy, známé mezi rybáři jako D7.
Vracíme se tedy zpět tankodromem do civilizace a sjíždíme k přítoku. Jenže jestli bylo plno u střední nádrže, tady se odehrává něco nepopsatelného. Celý přítok až po Drnholec je lemován bivaky a dokonce velkými stany. Lidé popíjejí, grilují. Okolo pole aut, že by se jich člověk nedopočítal.
Obávám se, že tohle rozvíří už tak napjatou situaci. A že si tu už nikdo nikdy normálně nezachytá. Jenže – co teď?
Po cestě kolem přeplněné vody tedy přichází plán C…
Plán „C“
Michal jezdí už několik let na jednu zapomenutou, menší vodu. Není sice zrovna za rohem, ale nikdo tam moc nechodí a vládne tam klid. Všude kolem je krásná příroda – a samozřejmě pár zapomenutých kaprů. Je nám jasné, že tahle voda bude možná jen o jedné rybě, ale každý kapr z téhle lokality, blížící se alespoň k hranici 10 kg, bude stejně cenný jako 25 kg z dolní Novomlýnské nádrže.
K vodě dorážíme až v podvečer a značně unavení. Místo, na které jsme si dělali zálusk, je dle očekávání prázdné – můžeme tedy začít chystat zázemí. Během chvíle už popaměti, a možná i trochu strojově, stavíme přístřešky a chystáme pruty. Až teď, když nad tím přemýšlím, se musím pousmát nad systémem, který mám už mnoho let zažitý. Všechno stavím pořád stejně – vždycky ležím stejně, každý kousek výbavy má své místo. Mám to tak prostě rád. A má to logiku – uspořádaný systém mi ulehčí práci ve spěchu, a ještě víc po tmě.
Na poslední chvíli, s posledními zbytky světla, vybírám dvě místa pro své montáže. Vzhledem k přírodnímu vzezření téhle vody je to ráj sám o sobě – všude popadané stromy a z vody trčící pařezy. Jediná nevýhoda, nebo možná i výhoda, je hloubka – voda před námi je po mnoha letech natolik zabahněná, že lovíme místy jen ve 30 až 50 cm. Bahno je tu černé a výrazně zapáchá.
Tak trochu na krev
První místo pro svůj levý prut vybírám u spadlého stromu na protějším břehu, odhadem 60–70 metrů. Druhý prut půjde k podemletému břehu naproti. Obě místa jsou dobrá, ale levému u stromu věřím nějak víc. Na tento prut připravuji návazec ze ztužené šňůrky Synx Stiff Coated Braid Dark 25 lb a háček Wide Gape Straight velikost 6. Olovo beru to nejlehčí, co mám – v tomto případě 64 g. Proti extrémnímu bahnu mě nezachrání ani PVA.
Pod háček navlékám jednu osmnáctku Pacific Tuna, lehce odlehčenou půlkou plovky stejné příchutě. Aby nástraha na smradlavém bahně vynikla, máčím montáž ještě v dipu Pacific Tuna. Přidávám pár peletek do PVA a doufám, že lehké olovo zapadne maximálně do měkké vrchní vrstvy sedimentu. Vše letí se zaklipovaným vlascem přímo ke stromu.
Michal říká, že přehnaně riskuju, ale já své strategii věřím – montáž posílám na krev, sotva metr od spadlého stromu. Brzdy na doraz, pruty co nejblíže k přístřešku – chci na ně dosáhnout takřka z lehátka. Druhý prut s podobnou montáží, jen šňůrkou Coretex Matt 25 lb, osazuji kuličkou Equinox, kterou mám už pár měsíců naloženou v Liquidu Hot Chorizo. Samotnou, zajištěnou PVA punčoškou, ji posílám k druhému břehu. Na místo u stromu ještě nakobruju dvě hrsti Pacifika a totálně unavený si jdu lehnout.
Je deset hodin večer a jsem tak unavený, že neudržím oči. Přemýšlím, že pruty zase stáhnu – stejně do půlnoci nic nepřijde. Pomalu se rozhoduju… A právě v tu chvíli se mi rozjede levý prut. Tedy, „rozjede“ – signalizátor sice svítí a možná i jednou pípnul, ale brzda na krev zajistí jen to, že se prut ohne jako luk. Rychle zvedám prut a bez navíjení couvám od stromu, držím ho v krásné parabole. Po pár výpadech ve větvích stromu ryba překážku opouští a dostávám ji na volnou vodu.
Tah je silný a plynulý. Velikost ještě neodhadnu, ale už teď cítím, že se chová zvláštně. Ale která ryba by se nechovala divně v takové mělčině plné bahna? U podběráku ale zjišťuju pravou příčinu – Pacific zachutnal skoro metrovému sumci. Když už mám prut venku, zase zvažuju, že ho jen opřu, vytáhnu i druhý a půjdu spát. Beztak tam už sumíci všechno vyluxovali.
Nakonec se přemůžu a posílám prut zpět. A dobře dělám. Půl hodiny po náhozu, lehce po jedenácté večer, přichází další záběr – opět na levý prut. Už podle souboje vím, že tohle je kapr. A ne malý. Tah je plynulý a silný, ryba mi podjíždí pod nohama a stále nevím, s kým mám tu čest. Po pár razantních výpadech mi zajíždí do stromu u mého břehu. Naštěstí jsou větve jen na hladině, a tak ho se špičkou prutu u dna vytahuji ven.
Konečně ho vidím – krásný, dlouhý šupináč. Ve světle čelovky těžko odhaduji váhu, ale 7 kg má určitě. Skvělý úlovek za tak krátkou dobu na tak složité vodě.
Mám ho konečně v podběráku a chci si ho pořádně prohlédnout. Ale pokaždé, když na něj posvítím, splaší se a div mi neroztrhá podběrák. Opravdový extrém. Pokaždé vyletí tak, že je chvíli celý nad vodou – jako amur, kterého podeberete na první dobrou. Zvedám ho na podložku a už teď vím, že je opravdu dlouhý a má i váhu. Rozhodně víc než 7 kg – odhadem tak 10. Měřit ho ani nemusím – podložka má rovný metr a přesně tak dlouhá je i ryba. A váha? Pro krásné počty – rovných 11 kg. Krásná, silná ryba.
Snažím se kapra netrápit, rozbalení dělám za asistence kamery a hned zpět do vody.
Kapr pomalu odplouvá a já už ani nenahazuju a rovnou balím i druhý prut. Ironie? Ještě před chvilkou jsem usínal i v sedě – a teď nemůžu spát. O to se postaral adrenalin.
Ráno mě probouzí budík ve čtyři. Moc mu to ale nejde – ze spacáku se vysoukám až se světlem, zhruba o hodinu později. Stejně jako včera všechno letí na své místo, jen vyměním nástrahu za čerstvou. Venku je chladno, a těch pár hodin spánku vážně nestačilo, takže lezu zpět do spacáku s plánem se aspoň trochu dospat.
Jenže ryby mají jiné plány.
Ani ne za hodinu opět vyráží prut od padlého stromu a já jdu na dalšího kapra. Tentokrát o poznání menší, ale o to divočejší. Kapr hledá překážku za překážkou a já ho z každé postupně vyvádím až k podběráku. Tam si ještě párkrát zatočíme, než to vzdá a je můj. Opět šupináč, odhadem 5–6 kilo. Rychle ho osvobodím od háčku a pouštím zpět.
Prut letí zpátky ke stromu a já jdu zkusit znovu usnout. Ale kdepak. Do hodiny další záběr. Tentokrát je tah skoro neznatelný – asi cejn. Nakonec z toho vyleze celkem slušný karas.
Je mi jasné, že z dospání už nebude nic. Jdu si tedy udělat snídani a snažím se vymyslet, jak z těchhle mělčin přes den vymáčknout ještě nějaký kapry. Přes den tu totiž většinou moc aktivní nejsou.
Při těchto myšlenkových pochodech mě ale začíná vyrušovat jeden konkrétní zvuk, který mě s každým dalším okamžikem znervózňuje víc a víc. Všude kolem se od brzkého rána třou ryby. A podle rachotu a velikosti… to vypadá na kapry!
Teď je otázka – začínají, nebo končí?
Má smysl chytat dál, nebo jet zase o dům dál?
Při těchto myšlenkových pochodech a přípravě na kávu mě opět vyruší jízda od stromu. Další menší kapřík, odhadem kolem pěti kilo. Je to jasný – zůstáváme!
Místo u stromu je zkrátka špička. Jen co s druhým prutem?
Mám ho taky poslat na produktivní místo, a nebo zkusit něco úplně jiného?
Nakonec volím druhou variantu a rozkrmuju flek naproti pod břehem zhruba kilem tygřáku. Zkusím štěstí na Chod. I kdyby se teď kapři nekrmili, zvědavost je jejich nepřítel. Stačí, když pojedou kolem.
Při čekání na záběr konečně dopsávám článek z minulé výpravy a zároveň už sepisuju tenhle. Volná chvilka přišla vhod. Mezičas si krátím focením okolní přírody. Prostě super relaxační den. Všude klid, jen občas nějaký zvuk z lesa nebo ze vzduchu.
Zrovna si tak sedím, pozoruju vodu a najednou slyším ten typický šramot. Vyvádějící ryby. A blíží se. Pomalu, ale jistě.
Postupně se k nám přibližují zpoza rohu. Až když jsou úplně před námi, odhalujeme pravdu o kaprech ve tření…
Nejsou to kapři, ale sumci. A rozhodně ne malí.
Otírají se o sebe a pomalu se sunou napříč mělčinou jako pomalé, těžké klubko obřích hadů. Dlouhá těla, vlnění vody, síla. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Jen stojím, zírám a v hlavě prázdno – jsem naprosto němý úžasem.
Když sumčí průvod projede a hladina se uklidní, jako na povel se z nebe střemhlav spustí Rybáček, zmizí pod vodou a v zápětí vyletí zpět vzhůru. Jakoby si ani on nechtěl nechat ujít to divadlo.
Všude kolem to žije. Kvákání žab, vrkání hřivnáčů, příroda dýchá naplno. Ten kontrast života pod hladinou a nad ní mě vtahuje hlouběji, než jsem čekal.
Tohle je ráj
Bez hnutí, v návalu opojení, se odevzdávám téhle nádheře. Cítím, jak se stávám součástí – tady a teď, v tomhle kuse světa, kde všechno dává smysl. To je ten okamžik, pro který stojí za to žít. Ať hledám slova jakkoliv, žádná nejsou dost výstižná.
Z toho ticha mě ale po chvíli vytrhne zvuk příposlechu. Konečně se rozjel i druhý prut. Kapřík je menší než ranní karas, takže mám důvod něco změnit. Stahuji i druhý prut a připravuji nové montáže.
S provedením jsem sice spokojený, ale zvětšuji háček z velikosti 6 na 4 – přece jen nechci v souboji v překážkách riskovat vyříznutí ryby. Všechno je připraveno a oba pruty znovu míří k padlému stromu. Jeden blíže ke koruně, druhý spíš ke břehu. Oba opět „na krev“. A dokrmuji Pacifikem. Je hotovo. Teď už jen čekat.
Aby toho přírodního divadla nebylo málo – kousek od mého přístřešku se snaží na břeh vyškrábat bobr. Když zjistí, že to nepůjde, v klidu si propluje podél mého břehu… a ještě mi stahuje vlasec. Neskutečné.
Se soumrakem přichází jemný déšť a já sedím v bivaku, s tabletem v ruce, dopisuji tenhle článek a čekám na noční rybu. Před chvílí jsem měl padák na pravém prutu, ale ryba tam už nebyla. Sedím, poslouchám dopadající kapky na střechu bivvy a po očku sleduji izotopy v indikátorech. Třeba se ještě pohnou.
Před námi je poslední hodina lovu. Ze tmy se ozývají ryby – podle zvuků částečně kapři, ale z větší části sumci.
Doufám, že ještě něco přijde.
Torpédo
Je 23:20 a je to tu znovu, večer je zřejmě top na větší ryby. Ještě před pár okamžiky jsem seděl na lehátku a psal řádky výše – a najednou střih a zažívám masakr souboj. Samozřejmě opět na levý prut od stromu, jak jinak. Prut se mi už ve vidličkách ohnul jak luk a já nezaváhal a skočil po něm. To, co mě však čekalo, bylo jiné. Neskutečný a zničující tah – slyšel jsem, jak explodovala vodní hladina, když ji ryba rozrazila, a bez ohledu na mě letěla přímo do stromu. Ve stejnou chvíli, s prutem ohnutým na hraně jeho možností, couvám a držím cívku navijáku. Nemám šanci – tah je šílený. Tep mám snad 200 a i přes to, že prší, nic necítím. Je mi to jedno, teď tu šéfuje adrenalin.
Ryba táhne tak silně, že mě donutí udělat zase pár kroků směrem k ní. Najednou se uvolní z padlého stromu a vyrazí do další nejbližší překážky – tou není nic jiného než hromada větví a strom ve vodě na mé straně. To je snad ještě horší. Zajede mi za strom a já se jí špičkou ve vodě snažím podtáhnout pod větvemi stromu a zároveň ji vyvést z větví ve vodě. Z větví je venku – a rázem zajíždí přímo do stromu kousek ode mě. Do toho stromu mi zajela zatím skoro každá ryba. A já už vím, jak ji dostat ven!
Vzápětí je však vše jinak. Ryba pod větvemi začne úplně šílet – a já už teď vidím, že mám co do činění s monstrem ke 20 kilům. Obří hlava a tělo se u hladiny ve větvích stromu ukázaly jen na malý okamžik – a v tomto případě bylo rozhodně lepší nevědět. Teď se klepu jak osika a modlím se, ať vše vydrží.
Tohle může být můj životní kapr! Tahle výprava je neskutečná!
Opírám se do prutu vší silou, vlasec skáče z větve na větev a postupně se uvolňuje. Ryba se dere ven – kde je sakra člun?! Proč ho tu člověk nemá, když jde o všechno?!
Ryba ještě párkrát svým obřím tělem rozrazí vodní hladinu a svou váhou láme poslední zamotané větve.
Přesně ve chvíli, kdy už takřka cítím ten vítězný pocit… mi náhle prut vadne v ruce. A je po všem.
To ne! Sakra proč?! Tak blízko – už stačil jen kousek.
Zničený a vyčerpaný vytahuji montáž z vody. Návazcová šňůrka nevydržela ten tah a přetrhla se. Nedivím se – kapr pro to udělal maximum a protáhl mě všemi překážkami, které měl k dispozici. Zbytek montáže, včetně závěsky na olovo, je taky na šrot, závěska je dokonce rozkrojená vejpůl. Ani nevím, jak dlouho to celé trvalo. Sedám na lehátko s pocitem, který nechcete zažít.
Sotva však dosednu, rozsvěcí se druhý Delkim a prut se opět ohýbá. Ještě rozrušený beru prut do ruky a couvnu směrem od ryby. I tenhle prut je u stromu. Tah není tak razantní, ale ryba se snaží o stejný scénář. Když jí nevyšel strom, u kterého lovím, hned to zkouší u toho u mého břehu. Zase zajíždí do větví a vypadá to, že přijdu i o ni. To snad není možný…
Vlasec poskočí po pár větvích – a tah ustává. Ne, to ne! Montáž zůstala zaklíněná. Snažím se ji opatrně uvolnit – a najednou se mi opět rozjíždí.
JE TAM, NESPADL!!!
Kapr je na volné vodě a já se bez váhání opírám do prutu. Nesmím zaváhat, nesmím mu dát šanci vrátit se zpět. Na pár metrech svádíme opravdu silný souboj. Ryba má energie na rozdávání a já všechny její výpady vykrývám jen prací prutu – brzda by tu byla jen další risk. Nakonec ho navádím nad podběrák a ukončuji tuhle tahanici.
Je přesně půlnoc. Lepší závěr doby lovu si snad ani nelze představit.
Druhá ryba sice není žádný velikán – má těsně pod sedm kilo – ale je to aspoň menší záplata. Michal mi udělá pár rychlých snímků a kapr putuje zpátky.
Normálně bych podobnou rybu ani nefotil. Bez vážení a fotek pouštím i větší. Ale u téhle vím už teď, že do tohohle příběhu patří – i když má jen druhotnou roli, rozhodně ne nepodstatnou.
Opírám pruty o bivvy a jdu spát. Budík standardně na čtvrtou. Jenže zkuste po takovéhle akci usnout. Mně se to daří snad až po hodině. Ráno ve čtyři zvoní budík a já jsem totálně KO. Venku prší a mě se nechce vůbec nic. Posouvám budík na pátou – snad bude líp.
Není. Další budík už ani nenastavuju a prostě to zalomím.
Je sedm ráno a já se konečně cítím trochu jako člověk. Hra může začít.
Připravuju nové montáže a posílám je opět ke stromu. První zase blíž k protějšímu břehu – a druhý, ejhle. Ten věším rovnou do stromu, co mám přímo před sebou. Zřejmě se mi posunula značka na vlasci nebo jsem prostě víc švihl prutem. Zkouším montáž uvolnit – a přesně v tu chvíli, co praská vlasec, praská i větev. I s montáží padá do vody.
No nic. Jdu motat novou sestavu a posílám ji zpátky – tentokrát už na jistotu. Pruty jsou připravený, já si jdu udělat snídani. Venku je nečas. Pořád jen prší a prší.
Po klidné a příjemné snídani si dělám kafe a přemýšlím nad ironií tohohle momentu.
Abys chápal – skoro pokaždé, když jsem na rybách a jdu si udělat kafe, přijde záběr. Děje se to tak často, že je to fakt divný. Několikrát jsem hledal logiku nebo vzorec, ale nic. Možná je to prostě časově – kdy snídám, kdy piju kávu… netuším.
Ironie v praxi je tu. Přesně jak jsem to teď napsal – sotva beru kávu do ruky, je to tu zase.
Nechápu to. Ty ryby to snad cítí, nebo se fakt krmí ve stejný čas jako já 😃.
Ryba ohýbá prut až se člověku tají dech. Opakuje se stejný scénář – couvám a držím rybu na hraně překážky. Kapr se tak moc snaží do překážky zajet, že mi několikrát vylítne až nad hladinu. Pak se prudce rozjíždí doprava – a další pokus dostat se do překážky je tentokrát úspěšný. I přesto se mi ho daří dostat ven. A pak najednou – vlítne přímo do větve, kterou jsem před chvílí urval, a na které je pořád moje montáž a dvanáct metrů dlouhý fluorocarbon, co používám místo šokáče.
Přitahuju teda kapra včetně větve, která má přes dva metry.
Neskutečný. Ale kdyby to bylo jednoduchý, tak by to byla asi nuda, že jo?
Když už je kapr nějakých 15 metrů od břehu, rozhodne se – jak jinak – vydat do starý známý překážky. Ano, znovu do toho stromu. A to i s větví a montáží, kterou za sebou táhne. No tak tohle nemůže dopadnout dobře. Ve větvích se mele jako blázen, větve lítají, voda šplíchá.
Naštěstí – a s trochou štěstí – se mi po nějaký době daří kapra vyprostit. A co víc – stále s sebou táhne tu větev. U břehu se z ní konečně uvolňuje a ještě přidává pár výpadů na rozloučenou.
Tohle všechno, prosím pěkně, se odehrává v tom největším lijáku. A já samozřejmě bez pláštěnky. Nějak mi prostě nedal prostor se převléknout 😃.
Nakonec končí jeho cesta v podběráku. Na mokrý oblečení házím pláštěnku a jdu ho vysvobodit. Krásná, svalnatá ryba. Osm kilo, žádnej pupkáč. Čistá síla.
Cvaknu pouze pár detailů, neboť stále dost prší, a posílám krasavce zpět do vodního živlu. Rychle připravuju novou nástrahu a chci nahodit, ale to teď nejde. Déšť je příliš silný a bez PVA to riskovat nebudu. Jakmile se ale intenzita deště trochu zklidní, běžím rychle nahodit. Mrsknu prutem a jen s němým úžasem sleduju, jak montáž letí a letí… a letí… a nezastavuje.
Já vůl si v tom spěchu a rozrušení nezaklipoval vlasec.
Takže jedna montáž se mi vrátila a druhá se teď houpe v koruně stromu. Nadávám si, jakej jsem blbec. Sedám na lehátko a vážu vše znova. A v tu chvíli mi vyráží druhý prut – a už když k němu skáču, vím, že jsem zaváhal. Byl to přesně ten zlomek vteřiny, co kapr potřeboval. Když už držím prut, ryba se mlátí na hraně větví padlého stromu a snaží se zbavit montáže.
Musím teď tak trochu přiznat chybu z blbosti. Do dnešního rána jsem totiž chytal s odpadávajícími olovy, ale u sebe už mám jen čtyři v rozumné gramáži. Když jsem se chystal, ani ve snu by mě nenapadlo, že těch záběrů bude tolik – a teď už jsou všechna ve vodě. A to byl nejspíš důvod téhle ztráty. Když je kapr bez zátěže, montáže se zbaví jen tak, že ji o něco utrhne, nebo se díky zamotání osvobodí. Ale pokud olovo zůstane, může mu právě ono pomoci – cukáním hlavou nebo v kombinaci s překážkou montáž vyklepne sám.
Rybu tedy držím na hraně stromu, stejně jako některé předchozí. Tancuje na místě, skáče. Prut je v plné parabole a já jen čekám, co povolí. Ryba je větší a silnější než ta předešlá, a vím, že ji neudržím. Nemůžu jí dát ani milimetr vlasce, a zároveň nemám šanci ji zastavit.
Děje se nevyhnutelné. Kapr se uvolňuje. A já prohrávám.
Ale to k tomu patří.
Nedokážu odhadnout, jak moc úspěšně se mi daří emoce tohohle příběhu přenést i na vás. Ale i kdybych byl sebeúspěšnější, věřte, že to není nic proti tomu, co zažíváte při chytání na takhle složité vodě.
Když držíte metrový torpédo na hraně překážky, vlasec vedete vzduchem jak strunu, prut ohnutý k prasknutí do písmena U, a ryba před vámi skáče na místě jak agresivní pitbull na řetězu a snaží se za každou cenu doskočit těch pár čísel do stromu, kde se cítí bezpečně.
Všechno je jen o tom, co vydrží. Nebo co povolí.
Brutální masakr.
Prostě síla zážitku.
Koncert
Jak už víte, předchozí dny brali kapři pouze v noci a ráno. Nyní, zřejmě kvůli změně počasí, je vše jinak. Déšť výrazně zvolnil a záběr střídá záběr. Ryby nejsou nijak velké, jejich váha se pohybuje kolem 4–5 kg, ale jejich bojovnost je neuvěřitelná.
Dnes mi taky víc ryb padá – dvě nebo tři už určitě. Vždycky chvilku po záběru se vypne. Nevím proč. Vše je stejné, nic jsem neměnil. Naštěstí procento zdolaných je pořád výrazně vyšší, a všechny krásně do koutku. Nemá smysl to dál řešit.
Záběry tedy pokračují, a dokonce ve chvíli, kdy přestává pršet, ještě zintenzivňují. Několikrát přijde záběr i hned po náhozu. Déšť během dopoledne vystřídal silný vítr, který žene vodu přímo na můj strom – a to bude nejspíš důvod tohohle rybího koncertu.
Myslím, že tohle je za poslední dva tři roky ta nejlepší výprava.
Během odpoledne s polevujícím větrem aktivita ustává a já mám konečně možnost si trochu odpočinout. Jsem unavenej – takový tempo se hodí spíš na závody než na relax u vody. Můžu být rád, že se to celý odehrává přes den. Pamatuju jednu výpravu asi před čtyřmi lety, kdy jsem podobný masakr zažil v noci. Ryby začaly po setmění a přestaly až ráno – chvilkami jsem nestíhal ani nahazovat. A to šlo, stejně jako teď, o ryby od 7 do 16 kg. K ránu jsem už přemýšlel, že prostě opřu pruty o bivvy a vzdám to. Jenže to se prostě nedá.
Jdu si tedy trochu odpočinout a pokračovat v psaní těchto řádků. Předtím ale připravuju komplet nové montáže na večer, včetně náhradních. Teď sice aktivita ustala, ale v noci čekám, že se to zase rozjede. Všechno připraveno, článek aktuální až do této chvíle – a jdeme čekat.
Po sedmé večer se má déšť vrátit, a tentokrát to má být ostřejší. Původně jsem kvůli předpovědi chtěl rybolov ukončit už dnes, ale vzhledem k průběhu celé výpravy zůstávám až do zítřka. Věřím, že se mi tohle rozhodnutí vyplatí.
Déšť
Je krátce po sedmé a předpověď se naplňuje. Kapky zatím padají pozvolna, vypadá to jen jako drobná přeháňka. Jenže tahle drobná přeháňka náhle přidává na intenzitě a mění se v řádný slejvák.
Nemusím vám teď snad ani popisovat, kdy přišel očekávaný záběr. Samozřejmě – v tom nejlepším! Možná bych to měl už čekat a spát rovnou v pláštěnce. Opět startuju k prutu a opět stejný průběh. Jeden strom, druhý strom, prut do písmene “U”. Během minuty jsem totálně durch a ryba lítá z překážky do překážky.
Tentokrát je to opravdu bojovník – ne a ne ho dostat ke břehu. Jediné, co jsem zatím zahlédl, je, že je to šupináč. A jeho ocasní ploutev? Tou mi dává pořádně na frak. Od podběráku mi jede tak desetkrát a pokaždé musím lehce pustit brzdu – jinak bych ho upálil, tyhle výpady na krátko už mým Horizonem nevykreju. Nakonec se unavuje a já ho podebírám. Šupík je opravdu krásně stavěný, a i přes svých šest kilo je to pořádný divoch.
Rychle, ještě za deště, posílám montáž zpět a mizím pod přístřešek. Uvidíme, jestli byl tenhle záběr startem dnešní noci. Venku stále leje, a tak si radši nechávám pláštěnku a koukám z „poštovní schránky“ na špičky prutů.
Máme před sebou poslední noc téhle výpravy. Třeba ještě přijde nějaký mohykán – a tentokrát zvítězím já. Čas pomalu ubíhá a venku už je tma jak v pytli. Déšť chvílemi graduje a dopadající kapky na můj přístřešek se mění v ohlušující rachot.
Nová sorta
Počítám minutu po minutě a stále po očku sleduju špičky prutů. Rachot dopadajícího deště začíná být deprimující, pomalu se stávám obětí únavy a čas se vleče hlemýždím tempem. Na drobnou chvilku spustím pruty z dohledu a jen periferně zahlédnu světlo příposlechu. Déšť teď bubnuje tak silně, že přehluší i zvuk záběru – jedinou indikací je světlo.
Rychle, ve světle čelovky, ostřím na špičky prutů a ve stejnou chvíli se vrhám po svém pravém prutu. Ten, který zatím vydal jen sporadické záběry. Je sice kousek od mého hot spotu, ale zatím byl aktivní jen minimálně. Opět s prutem couvám o pár kroků a cítím velmi silný tah. Večer prostě chodí pěkný ryby.
Pomalu stahuju rybu od překážky, ale tentokrát se chová jinak. Místo přímého tahu ode mě do padlého stromu míří k druhému břehu vpravo. Tam přeci nic není. Tam nemá šanci…
Chyba. Kapr moc dobře ví, co dělá – to já jsem tady ten, kdo netuší.
Najednou se vlasec o něco dře a já zůstávám zaklíněn. Ještě chvilku cítím na druhé straně zmítající se rybu, po chvilce ale odpor upadá – a já kapra ztrácím.
Máme tu tedy novou překážku. Překážku, kterou zatím žádný kapr předtím nevyužil. Možná zbytek starého kmene, možná pařez, a nebo jen hodně velká větev – netuším, nad hladinou nevidím nic.
Prut ještě v rychlosti připravuju a posílám zpět. Do konce lovné doby máme ještě hodinu… tak uvidíme. Tentokrát se už nic neděje a já opět uléhám. Připravuju nástrahy na ráno.
Pouze jedna zbraň
Máme tu poslední den lovu. Noc byla šílená a já se cítím, jako bych vůbec nespal. Počkat… já opravdu nespal! Ve čtyři ráno jsem to totálně nedal. Zkouším to znovu v pět, pořád jsem KO, ale musím – odjezd plánujeme kolem poledne a třeba ještě něco přijde. Posílám tedy montáže na svá obvyklá místa a jdu zase zalehnout. Ne však na dlouho.
Je lehce po šesté a já startuju ze spacáku rovnou k pravému prutu. Ryba opět vypadá na lehce větší váhovou kategorii a k mému zděšení volí stejnou překážku jako kapr v noci. Znovu o něj přicházím – a tentokrát i s celou montáží. Netuším, co tam dole je, ale jakmile tam zajede, jsem bez šance.
Jsem demotivovaný a šíleně unavený. Prut, i když mám před sebou ještě dobrých pět hodin lovu, opírám o bivvy a jdu spát.
Neuplynulo ani půl hodiny a je tu další akce – samozřejmě na zbývající prut z hot spotu. Tentokrát kapr drží klasický scénář a po chvíli končí v podběráku. Je to malý kapřík, tak čtyři kila. Nástrahu jen máčím do dipu, přidávám PVA a posílám zpět.
Montáž je ve vodě něco přes půl hodiny a prut už se opět prohýbá. Tentokrát, i když jde o záběr z hot spotu, to rozjíždí rovnou do osudné překážky. Jsem přesvědčený, že ho zase ztratím. Vlasec drhne, po něčem klouže – a najednou je ryba volná. Uf! Ulevilo se mi.
Kapr má jako většina předešlých ryb docela sílu, několikrát mi ujede, ale nakonec končí v podběráku. Krásný šupík, tak k šesti kilům. Rychle ho zbavuju háčku a pouštím zpět.
Ještě tedy poslední nához a půjdu snídat a balit. Nebo takový byl aspoň plán. Jenže – pořád jsem nechal jeden prut v akci… a ta akce jede až do úplného závěru.
Chvilku po snídani si opět poměřuju síly s dalším bojovníkem. Ryba je tentokrát menší a díky nemalé praxi při vyvádění ostatních z překážek už přesně vím, co a jak. Daří se mi ji tedy relativně bez problémů navést do sítě podběráku.
Do této doby jsem, až na dvě výjimky, chytal samé šupináče. Rozloučit se se mnou tedy přišel – do třetice – lysec. Lysec jako zrcadlo. Ryba má pod pět kilo a skoro co má na délku, to má i na výšku. Krásně zbarvený lyseček s pěkným vzorem šupin u ocasní ploutve.
Rybu pouštím zpět a začínám balit a sušit část výbavy na slunci. Jak jsem už zmínil a neodpustím si to zopakovat – tahle výprava byla perfektní. Neuvěřitelná. Přesně takhle si představuju start sezony.
Balím, rekapituluju a hodnotím. A i přes všechnu únavu se cítím vážně dobře. A to je to nejdůležitější. To, proč to celé dělám. Proč mám rybařinu a pobyt v přírodě tak moc rád.
Ironie osudu aneb konec Hot Spotu
Vždycky když jsem psal mezičasy tohoto článku a doplňoval informace po každém prožitém dobrodružství, myslel jsem si, že už nemůže být líp. Nebo že už mě nic nepřekvapí. To jsem ale ještě netušil, jaký sled událostí mě čeká nakonec.
Věci mám už skoro suché a do plánovaného odjezdu zbývá tak půl hodiny. Poslední, nebo spíš jediný prut, už leží ve vodě spíš jen ze zvyku. Postupně očišťuju bivak, který je zhruba půl metru nad zemí komplet obalený blátem ze včerejšího slejváku. Všude zpívají ptáci, bzučí hmyz, krásný teplý den plný barev a života – jak to tak po dešti bývá.
A najednou… tuhle dokonalou idylku protne šílený rachot a obrovská rána do hladiny. Otočím se a nevěřím svým očím.
Strom, pod kterým jsem celou dobu lovil, hot spot, který tak dokonale fungoval… je pryč. Strom to nedal a spadl úplně celý do vody. Samozřejmě přímo na zmiňované místo.
Místo, které bylo tak navštěvované rybami. Místo, které bylo z nějakého důvodu jiné. Když koukám na úhel vlasce, skoro to vypadá, že tam byla nějaká malá díra přímo pod větvemi toho starého kmenu. Myslím, že tímto je místo uzavřeno. V těch větvích, jak tam teď leží, už se lovit prostě nedá.
Už teď vím, že jsem zažil něco, co už se nikdy nezopakuje. Na tomhle místě, v téhle formě, to už nikdo nezažije jako já. Tenhle moment to celé zpečeťuje a dělá ještě silnějším, ještě víc jedinečným.
Stojím, koukám, jsem úplně mimo. A v tom mi dochází… že prut je ještě ve vodě. A hádej kde?
Přímo pod spadlým stromem.
No tak to je super! Takže tam ještě nechám celou montáž… Skvělý, fakt skvělý!
Ironie na druhou
Beru prut do ruky a vím, že mám problém. Montáží nejde pohnout z místa. Zkouším se několikrát opřít do prutu a najednou se druhý konec uvolňuje. Opět si oddychnu, jenže ještě není vyhráno. Cítím, že jsem nejspíš zahákl zlomenou větev a ta mi klade nemalý odpor. Zkouším tedy několikrát víc zatáhnout, jestli ji neshodím.
Jenže větev místo toho, aby spadla, mi najednou jede přímo do strany.
Chvilku přemýšlím, jestli jsem blázen, nebo jestli je to nějaký divný špalek, který díky směru tahu a odporu vody jede cestou nejmenšího odporu. O vteřinu později mám jasno – a nevěřím.
Na konci je kapr. A je překvapenej stejně jako já.
Absolutně nechápu, jak se to stalo. Je možný, že přesně v moment záběru na něj spadl strom a uvěznil ho? Nebo zabral zrovna ve stejný okamžik, kdy jsem zvedal prut? Nebo se jen píchl a zůstal stát na místě a čekal, co bude? To už se zřejmě nikdy nedozvím, ale závěr je to neskutečný. Kdyby mi někdo někdy vyprávěl tenhle příběh, tak mu uvěřím tak půlku. A o zbytku si budu myslet své.
Tímto se mé dobrodružství z jedné zapomenuté vody opravdu nachýlilo k závěru. Nakládáme všechny věci zpět do dodávky a míříme k domovu.
Sotva opouštíme tuto nezapomenutelnou lokalitu, spouští se z nebe opět déšť – a jako opona v divadle ukončuje tento příběh.
Příběh z jedné zapomenuté vody plný zapomenutých ryb.
Nejlepší příběhy se šíří tiše. Od vody k vodě. Od rybáře k rybáři. Přidej se k těm, kdo jdou hlouběji.
Získej i příběhy a obsah, které jinde neuvidíš.
Odebírat příspěvky
