Co spojuje rybáře po celém světě?
Je to láska k přírodě? Touha po klidu? Nebo je hlavním hnacím ústrojím dnešní doby vášeň pro techniku? Jsem si jist, že je to mix těchto prvků a zajisté i respekt k celému ekosystému, či dokonce pouhé sdílení našich zážitků – a to od pradávna.
Odhaduje se, že se rybaření na celém světě věnuje více než 220 milionů nadšenců. V některých zemích je rybaření víceméně oblíbená zábava, v jiných je důležitou součástí kultury či hospodářství.
V dnešním článku máme jedinečnou příležitost nahlédnout pod pokličku rybaření v Srbsku – zjistit něco více o jejich kultuře, přírodních bohatstvích a hlavně o pokladech skrytých pod tamní vodní hladinou.
Srbsko
Srbská republika je vnitrozemský stát ve střední a jihovýchodní Evropě. Leží na rozhraní Panonské nížiny a Balkánu. Sousedí s Bulharskem, Maďarskem, Rumunskem, Severní Makedonií, Černou Horou, Kosovem, Bosnou a Hercegovinou a Chorvatskem.
Již nyní, podle výčtu těchto zemí, je jasné, o jaké krajině a přírodě se tu budeme bavit. Když k tomu přidáme rozlohu, která přesahuje Česko takřka o 10 000 km², s tím, že obyvatel má skoro o 4 miliony méně, začínám lehce závidět.
Samozřejmě, vše má vždy své pro a proti – a třeba nám dnešní článek zase lehce rozšíří obzory.
O Srbsku nám dnes bude vyprávět rodilý Srb žijící v Česku, rybář srdcem i duší – Goran Mandžukić.
Pojďme se pustit do zprostředkovaného rozhovoru o rybaření v Srbsku
Ahoj, Gorane, jsem moc rád, že jsi souhlasil s tímto rozhovorem. Věřím, že čtenáře Specimen Hunter bude – stejně jako mě – zajímat více informací o lovu ryb ve vaší zemi. Ještě zajímavější pak může být porovnání Česka a Srbska z hlediska tohoto koníčku.
Kdo je tedy Goran Mandžukić? Můžeš nám o sobě něco říct? 🎤
Zdravím čtenáře Specimen Hunter. Jmenuji se Goran Mandžukić, pocházím ze Srbska a je mi 28 let.
Do České republiky jsem přišel před šesti lety a aktuálně pracuji jako procesní technolog v automobilovém průmyslu.
Když slyším tvou češtinu, která je mimochodem neskutečná, napadá mě otázka:
Jak jsi za tak krátkou dobu ovládl pro většinu cizinců tak složitý jazyk? Byly v tom jazykové kurzy? 🎤
Ne, to ne.
Všechno jsem se vlastně naučil ve zmiňovaném zaměstnání. Neustále jsem komunikoval s kolegy – prostě jen mluvil a mluvil.
Když jsem něčemu nerozuměl, zeptal jsem se, nebo si to vždy vyhledal. Zajímalo mě, jak se to vyslovuje i píše. Chtěl jsem mít zvládnuté i psané slovo, nejen mluvenou řeč.
Další věc, která mi pomohla, byly letáky. Většina lidí je vyhazuje, já je sbíral – samozřejmě ne proto, abych si přečetl, co je ve slevě, ale proto, abych si rozšířil slovní zásobu.
Za mě fakt masakr, tohle bych nedal.
Tak díky, ale myslím, že jsem teprve tak na čtyřiceti procentech.
Jak dlouho rybaříš? Co tě k rybařině dovedlo a proč tě tak baví? 🎤
Rybařině se věnuji už od malička.
Poprvé jsem byl na rybách asi v pěti nebo šesti letech s otcem. Můj otec rybaří celý život a právě od něj jsem se tomuto koníčku naučil.
Samotný rybolov mám velmi rád, ale stále se držím rčení, že ryba je jen bonus. Mám rád ten klid, přírodu kolem sebe – jsem rybář požitkář.
Hlavní je pro mě to, že mohu být u vody a v přírodě. A v tom všem určitě hraje roli i zakořeněný pud lovce.
Jaká je tvá preferovaná technika? Jak jsi se k ní dostal? Měnila se v průběhu času? 🎤
Když jsem začal chodit na ryby s otcem, chytali jsme klasicky – na těžko a na plavanou.
Bylo to takové to standardní rybaření, jaké je běžné i u vás.
Moje oblíbená disciplína je ale přívlač, a k té jsem se dostal tak nějak sám. Jednou jsem byl opět s otcem na rybách – bylo mi asi osm let – a nedaleko nás lovil jeden pán úplně jinou metodou, než jsem do té doby znal.
Díval jsem se na něj, jak stále něco hází a vytahuje z vody. Zeptal jsem se otce, co ten pán dělá. Otec mi vysvětlil, že je to vláčka. Tenkrát jsem za tím pánem šel a zeptal se ho osobně.
No a on mi začal všechno kolem této techniky vysvětlovat a dal mi jako dárek mou první nástrahu.
Takže tohle byl tvůj rybářský zvrat? Vláčka tedy hned nahradila klasický rybolov? 🎤
Spíše postupně.
Aktivně jsem začal vláčet až tak kolem deseti let. Tehdy to bylo ještě úplně jiné.
Má první sestava na vláčení byla obyčejný teleskop a starý naviják – tuším, že to byl Shakespeare. Tyhle začátky byly krásné.
Takže jsi nyní ortodoxní vláčkař? 🎤
Tato technika mě baví nejvíce, ale v poslední době, i když po mnoha letech, zajdu v době hájení i na řeku a zkusím třeba kapra.
Vybavení na to sice nemám, takže beru to na dravce, ale celkem mě to i tak baví.
Popiš nám nyní vody v Srbsku. Jaké jsou? 🎤
Vzhledem k tomu, že máme v Srbsku hodně hor, najdete u nás převážně menší řeky a potoky.
Většinou se jedná o pstruhová pásma s velmi čistou vodou – natolik čistou, že se dá klidně pít. Na těchto řekách, stejně jako u vás, platí pstruhová povolenka.
K tomu, jako dokonalý kontrast, máme i velmi velké řeky. Většina z nich Srbskem pouze protéká, téměř žádná zde nepramení. Snad jedinou větší výjimkou je Velká Morava.
Dále tu máme množství přírodních i umělých vodních nádrží, ale není to stejné jako u vás. Zatímco v Česku jsou běžné rybníky, u nás jde spíše o nádrže bez přítoků, napájené spodními prameny. Tyto vody se nazývají Bara, což v překladu znamená „mrtvá voda“. Většinou se jedná o soukromé revíry.
Když se vrátím k řekám – kontrastem k malým čistým vodám jsou u nás velké řeky. A ten kontrast není jen ve velikosti, ale i v čistotě. Velké řeky jsou bohužel velmi znečištěné.
To vše je stále důsledkem minulého režimu – u nás stále panuje značná benevolence. Domácnosti, firmy a továrny, zejména ty z chemického průmyslu, často vypouštějí odpad přímo do řek. Čističky jsou vzácné, a když už nějaké jsou, často nefungují, jak by měly.
Naše velké řeky jsou tedy víceméně stoky. Naštěstí jsou tak rozlehlé, že se znečištění víceméně „rozpustí“. I přes to ale musím říct, že tyto řeky jsou velmi bohaté na ryby.
Jak je nastaven rybolov v Srbsku v rámci legislativy? Máte svaz? Jaký je v porovnání s Českem? 🎤
U nás existuje rybářský svaz, ale je značně odlišný od toho vašeho.
Nemáme místní organizace (MO) ani územní svazy – máme pouze jeden svaz jako celek, který je pod správou státu.
Zatímco v Česku si můžete koupit povolenky podle krajů a organizací, u nás existuje pouze jedna celosvazová povolenka. Dále si můžete zakoupit speciální povolenky na hájené zóny, například na pstruhové vody nebo chráněné oblasti. Tyto zóny zahrnují specifické vodní nádrže s omezeným rybolovem nebo omezeným počtem rybářů.
Dalším rozdílem jsou speciální povolenky pro komerční rybolov. Znamená to, že si rybáři mohou koupit povolenku, která jim umožňuje lovit ryby za účelem prodeje a živit se tím. Zároveň je to ale velká mezera v zákoně – tito rybáři nemusí brát ohled na druh ryby, hájení ani velikost. Co vyloví, to prodají.
Odbyt je u nás vysoký, protože kolem větších řek najdete rybářské restaurace prakticky každých 200 metrů – takže poptávka je značná. Naštěstí se tento komerční lov provozuje pouze na velkých jezerech a řekách, jako jsou Dunaj, Sáva nebo Velká Morava.
Nejzásadnějším rozdílem – a zároveň problémem – je u nás dostupnost povolenky.
V Česku musíte složit zkoušky, kde se učíte o rybách, hájení a dalších potřebných znalostech. U nás stačí zajít na pobočku a povolenku si koupit bez jakýchkoliv zkoušek.
To vede k tomu, že mnozí rybáři neznají ani základní druhy ryb, nevědí, co si mohou odnést a kdy – a to následně způsobuje nemalé problémy.
Co rybářská stráž? Řeší to nějak? 🎤
U nás fungují kontroly podobně jako zde.
Máme i podobné povolenky, do kterých bychom měli zapisovat vše – včetně docházek.
Bohužel na to hodně lidí kašle a systém vůbec nefunguje tak, jak by měl.
Rybářská stráž to víceméně toleruje.
Jak je to s rybností vašich vod a jak funguje zarybňování státem? 🎤
Řeknu to asi takhle – prostě Balkán.
U nás to nefunguje tak jako tady. Všude se tvrdí, jak se zarybňuje, ale ve skutečnosti to většinou vůbec neprobíhá. O zarybňování se u nás spíše stará sama příroda.
Tam, kde se stát skutečně snaží, jsou velké toky a jezera, protože se mu to vrátí prostřednictvím povolenek na zmíněný komerční odlov.
Když porovnám rybnost našich vod s Českem, máme u nás mnohonásobně více bílé ryby. Obecně je u nás opravdu hodně říčních druhů ryb – včetně dravců a podobně.
Například parma – tady ji musíte hledat, a i tak je jí čím dál méně. U nás si rybář sedne na plavanou, trochu si zakrmí a tahá jednu za druhou.
Čeho je u nás ale málo, to je kapr. Vysazuje se pouze na soukromých vodách a některých stojatých vodách. Jedná se o evropskou formu kapra, podobnou té, jakou znáte v Česku.
Na řekách je kaprů málo a jedná se výhradně o říční formu – nízkého, divokého šupináče. V Česku je kaprů opravdu hodně a stále se pravidelně vysazují.
Zmínil jsi, že je u vás hodně dravců. Vzhledem k tomu, že se věnuješ primárně vláčce, není pro tebe Česko trochu chudé? Na dravce nejsme zrovna TOP destinace. 🎤
Je pravda, že v Srbsku jsem chytil opravdu hodně dravců, ale ani tady to není špatné. V Srbsku jsem chytal množství štik, candátů i bolenů. U štik jsem se ale přes metr dostal až tady.
Tam nachytáš spoustu ryb, ale většina z nich měří 80 nebo 90 cm, prostě do metru. Tady mám štiky přes metr každou sezónu – a to chytám jen na malých říčkách nebo potocích.
Řeka, kde lovím nejčastěji, je tak patnáctkrát menší než ta, kde lovím v Srbsku. Z našeho pohledu tedy spíše potok, ale i tak tu mám hodně ryb všech druhů.
Jen za poslední dvě sezóny jsem chytil štiku o délce 102 cm a pak hned 112 cm, kromě toho i velké candáty a boleny.
Další rozdíl je třeba v jelcích. U nás v Srbsku jsem tak velké jelce jako tady nechytal. Tady není problém ulovit jelce kolem 60 cm a hned několik za den.
Na velkých řekách v Srbsku se stává, že jsou dny, kdy je výsledek prostě „zero“. Tady ale nachytám ryby vždy.
Když jsme ještě u těch ryb – je rozdíl v zastoupení jednotlivých druhů? 🎤
Ani ne, obsádka je zhruba stejná.
Jediné, co u nás moc není a u vás se loví pravidelně, je úhoř. U nás prakticky vůbec nežije.
Já jsem za svých 28 let tuto rybu naživo nikdy neviděl a neznám ani nikoho, kdo by ji chytil.
Dalším rozdílem je možná jeseter. Na našich řekách stále žijí staré populace, které tam zůstaly ještě z doby před přerušením jejich cesty k moři. Loví se celkem opakovaně a jde o ryby staré 70–80 let nebo i více.
Tak to se pak domluvíme – ty mě vezmeš na metrové štiky a já ti ukážu, kde ulovit úhoře. 😁 Jak je to u vás s hájením jednotlivých druhů ryb? 🎤
To je další problém.
U nás je hájení dravců velmi krátké a rozhodně nestačí pro jejich ochranu.
Například hájení štiky trvá pouze od 1. února do 31. března – a to je prostě málo. Rybáři pak často loví štiky, které jsou těsně před vytřením a plné jiker, což je špatně pro jejich další reprodukci.
Další rozdíl je patrný u hájení kapra – ten je u nás chráněn v období tření.
Co stojáky a vláčka? 🎤
Ty moc nemusím.
Mám raději řeku a přírodu – na stojatých vodách se mi nelíbí ta nepřirozenost. Upravené břehy, chaty a další lidské zásahy mi nejsou příjemné.
Řeka je pro mě přirozená, hlavně její zapadlé úseky, kde mám klid a opravdový kontakt s přírodou.
Teď mě tak napadá – když vezmu v úvahu vaše vody a rybí obsádku, odpověď se sice již nabízí, ale jaké rybolovné techniky u vás dominují? 🎤
U nás je určitě na prvním místě feeder.
Hned za ním následuje plavaná a poté vláčka a lov dravců obecně.
Když nyní porovnáš přístup k vodě, rybám a přírodě ze strany rybářů v Srbsku a Česku, jak to vidíš? 🎤
Takto se to nedá zobecnit.
Jsou rybáři jak tady, tak v Srbsku, kteří se chovají tak, jak by měli – a pak jsou rybáři, kteří dělají přesný opak.
V Srbsku je největším problémem starší generace, která všechno, co rybařině dá, přepočítává na peníze a očekává, že se jim vše vrátí. Říkáme jim „masaři“. Jediné, na co myslí, je, aby se jim zaplatila povolenka, benzín a další náklady – a to vše v hodnotě ulovených ryb.
Další věc, která mě opravdu štve, je neskutečný nepořádek u vody. To absolutně nechápu – všude jsou odpadky, snad na každém místě, které rybář navštíví. Bohužel, tohle je asi stejné v obou zemích.
Když tedy porovnáš rybolov v Česku a v Srbsku, nechybí ti Srbsko? 🎤
Musím říct, že mi Srbsko ze začátku docela chybělo.
Chyběla mi ta velká vodní plocha, široké řeky, ten otevřený prostor.
Dnes už to tolik necítím – zvykl jsem si na rybaření tady. Možná i proto, že mám větší úspěchy – na menších vodách je lov jiný, často jednodušší.
Obecně jsem si Česko velmi oblíbil a už jsem se tu docela zabydlel. Když nad tím přemýšlím, cítím se tady jako doma. Dnes, když jedu do Srbska, mám spíš pocit, že jsem na návštěvě.
Dokonce si začínám všímat, že se mi mění styl myšlení – čím dál víc uvažuji jako Čech. Zvykl jsem si na místní zvyky a staly se mi přirozenými.
Jak bys zhodnotil život v České republice? 🎤
Lidé si tady často stěžují na podmínky, přístup vlády nebo život obecně.
Myslím si ale, že je to spíš tím, že nezažili nic horšího. Z mého pohledu tady všechno funguje krásně – u nás je to úplně jiné.
Na úřadech nebo v bankách je tady všechno v pohodě. Když vás zastaví policie, chová se slušně a s respektem – to rozhodně není ve všech státech samozřejmost.
Korupce je samozřejmě všude, ale tady se alespoň snaží skrývat. Co se týče zdravotnictví, to je na úplně jiné úrovni – i přístup lékařů je tady mnohem lepší.
V Srbsku je sice zdravotnictví také státní, ale pokud je člověk vážně nemocný a čeká ho operace, lékař často automaticky očekává „něco bokem“ ještě před zákrokem.
Jak je na tom Srbsko s dostupností rybářského vybavení? Jak boom sociálních sítí zasáhl rybáře v Srbsku? 🎤
Co se týče sdílení na sociálních sítích, je to podle mě na stejné úrovni jako tady.
Tahle vlna zasáhla asi celý svět bez výjimky.
Dostupnost vybavení je podobná, ale u nás je větší nabídka v kamenných obchodech. Tady v Česku skoro nic není – většina věcí se kupuje přes internet, a to pro rybáře není ideální.
Nástrahu nebo háčky si přes internet koupíte bez problémů, ale co třeba prut? Ten vám prostě musí sednout do ruky.
Teď bydlím ve městě s padesáti tisíci obyvateli a je tu jen jeden menší a jeden úplně malý obchod s rybářskými potřebami. U nás má každé město minimálně deset velkých obchodů.
Nyní jedno kontroverzní téma – pytláctví! Dle dostupných zdrojů až 90 % případů v Česku souvisí s cizinci. Co ty na to? 🎤
V první řadě – pytláci jsou všude.
Dá se dokonce říct, že skoro každý rybář začínal jako pytlák.
Když se ale vrátím k otázce cizinců, musím potvrdit, že na tom něco je. Sám to vidím všude kolem sebe. Nebudu teď ukazovat prstem na konkrétní národnosti, ale je to prostě špatně.
Dokonce jsem zaznamenal případ ve městě, kde bydlím – parta cizinců tam skoro umlátila porybného jen za to, že po nich chtěl povolenku. Nechápu, že to má někdo vůbec zapotřebí.
Nechci a nebudu se nikoho zastávat – můj postoj k pytláctví je jednoznačný. Ale měl by zaznít i druhý pohled.
Například Ukrajina – tuto zemi jsem sám jako rybář navštívil. Tam prakticky neexistují žádná pravidla pro rybolov. Ryba je vnímána jako jídlo zdarma, dar od Boha.
Když jsem se ptal na povolenku, dívali se na mě jako na blázna a říkali:
„Na co jako chceš povolenku? Tohle je zadarmo, ty vole!“
Pomalu se blížíme k závěru a já mám na tebe poslední dotaz. Máš nějakou pěknou příhodu od vody, něco, co se ti vrylo hluboko do paměti? Klidně to nemusí být ani pěkné – prostě něco pro čtenáře na závěr. 🎤
Příhodu asi vyloženě nemám, ale rád vzpomínám na své začátky s rybařením v Srbsku.
Když jsem jako malý kluk začínal s vláčkou, všichni víme, že rybářské vybavení bylo vždycky drahé.
Pro dítě bez vlastního příjmu je to velká překážka. Já to tehdy řešil po svém – každý den jsem od rodičů dostával pár drobných na oběd ve škole. Jenže místo jídla jsem si ty peníze šetřil.
Po nějakém čase jsem si pak za ušetřené peníze mohl koupit další nástrahu. A i když jsem kvůli tomu občas chodil hladový, stálo to za to.
Takže místo toho, abys šel na oběd, raději jsi byl hlady a pak sis koupil novou nástrahu? 🎤
Přesně tak.
Dostával jsem na jídlo zhruba 50 Kč. Třikrát jsem nešel na oběd a měl jsem peníze na rotačku – a z toho jsem byl úplně nejvíc šťastný.
S tím se pojí i další příběh. Vzhledem k tomu, že pro mě bylo všechno drahé, musel jsem pro každou uvázlou nástrahu jít do vody. Chytal jsem třeba na Dunaji – obří řeka, venku –10 °C – zůstal jsem viset, takže jsem šel do trenek a šel si pro nástrahu.
Tímhle způsobem jsem za celou dobu přišel asi jen o jednu jedinou nástrahu. Byl jsem fakt blázen (smích).
Rád vzpomínám i na svého prvního woblera, kterého jsem dostal od toho pána, co vláčel vedle mě. Byl to Wobler Alex a v dětství jsem s ním chytil snad všechny druhy dravých ryb.
Kvůli téhle nástraze jsem šel do vody nesčetněkrát, ale stálo to za to – byly to mé začátky a bylo to fajn.
Dnes mám nástrah plné krabice, pořád kupuji nové – a spousta z nich ještě ani neviděla vodu.
Z našeho rozhovoru je víc než patrné, že jsi rybář srdcem i duší.
Už dlouho jsem nemluvil s nikým tak pozitivně naladěným – děkuji ti za otevřenost a za to, že jsi nám přiblížil Srbsko z rybářského pohledu.
Přeji ti ještě mnoho krásných chvil u vody, spoustu zážitků a rybářských úspěchů!
Každá země má svůj příběh. A za každou řekou, která protéká horami, poli nebo městy, stojí lidé. Ti, co u ní vyrůstali. Co u ní mlčeli, smáli se, čekali. Lovili.
Dnešní rozhovor nebyl jen o rybaření. Byl o vztahu k vodě. O pokoře i vášni, která se nedá koupit. A také o kontrastech mezi dvěma světy, které od sebe dělí tisíce kilometrů – a přesto jsou si v mnohém blízké.
Pokud vás zajímají příběhy rybářů z jiných koutů Evropy, nebo sami znáte někoho, kdo má co vyprávět, dejte nám vědět. Rádi nasloucháme a ještě raději dáváme hlas těm, kteří by jinde možná zůstali nevyslyšeni.
Napište na editorial@specimenhunter.com.
Specimen Hunter není jen magazín. Je to prostor pro příběhy, které mají zůstat.
Nejlepší příběhy se šíří tiše. Od vody k vodě. Od rybáře k rybáři. Přidej se k těm, kdo jdou hlouběji.
Získej i příběhy a obsah, které jinde neuvidíš.
Odebírat příspěvky
