Když mě pohltil lov kaprů
Když jeden záběr změní obyčejné chytání v cestu, ze které už se člověku nechce zpátky.
Jak jsem psal v minulém článku, moje začátky rybaření sahají do velmi mladých let. Vlastně co si pamatuju svět, už jsem měl prut v ruce a seděl na zahradě u řeky Ploučnice. Pro mě to tehdy bylo něco úplně přirozeného. Jiní si hráli na hřišti, já sledoval splávek a čekal, co se pod hladinou pohne.
Postupem času jsme začali jezdit i na Labe. A pořád to bylo takové to klasické chytání všeho, co proplave. Foukačka, kukuřice, napařená houska, kolínka. Vrchol tehdejší taktiky byly čtyři zrnka kukuřice na háčku. Spoustu let jsem většinu času chytal na feeder a byl jsem spokojený. O boilies jsem věděl, ale nikdo z mého okolí na něj nechytal, takže mě to nijak zvlášť netáhlo.
Pak ale přišel kamarád Fanda. Řekl mi, že začne po letech znovu chodit na ryby a že bychom mohli vyrážet spolu. Slovo dalo slovo a najednou jsme seděli u nás „na Husárně“ a plánovali další vycházky.
Po pár společných výpravách mi Fanda říká, že má dobrého kamaráda Standu. Prý chytá velké ryby na Labi, hlavně sumce, a začíná lovit na vábničku. V té době to byla skoro magie. Umělo to jen pár lidí v republice, nebo aspoň pár těch, které člověk mohl vidět v časopisech a na internetu.
Moje odpověď byla rychlá a jasná:
„Tak to domluv.“ 😀
A netrvalo dlouho a stál jsem u Labe se svým jmenovcem Standou a jeho kamarádem Márou. A právě Mára byl stoprocentní kaprař.
Proběhlo pár společných výprav, během kterých jsem zkoušel všechno, co oni už dobře ovládali. Sumcařinu, těžkou kaprařinu, věci, které jsem do té doby znal jen z časopisů a videí. Já většinu času jen koukal, kroutil hlavou a nasával všechno nové. Bylo to neuvěřitelné.
Jenže v hlavě jsem měl guláš.
Jít s Márou na kapry?
Nebo se Standou na sumce?
Chvíli trvalo, než si to všechno sedlo. Asi jednu až dvě sezony jsem hledal, co je vlastně moje cesta. Až postupem času jsem si uvědomil, že právě kaprařina je to, co mě táhne nejvíc.
Přišla sezona 2014 a já se s Márou domluvil na víkend u Labe. V začátcích mi hodně pomohl. Ukázal mi uzly, návazce, základní principy a hlavně mi předal zkušenosti, které mi ušetřily několik let tápání.
První noc se nic nedělo.
Druhou noc to ale přišlo.
Můj první cílený záběr na boilies.
Ten okamžik nikdy nezapomenu. Zvedl jsem prut a ryba jen jela pryč. Já na ni nevěřícně koukal. Několikrát Márovi říkám, že někde váznu, že to snad není možné. A on se jen smál. Bylo vidět, že má radost.
„Ne, to je v pohodě. To je prostě velká silná ryba.“
Po několika desítkách minut se mi podařilo kapra zdolat. A pořád jsem tomu nemohl uvěřit.
Povedlo se to.
Měl jsem kapra 14 kilo.
Neskutečná radost. Fotka, rychlé puštění zpět a pak přišel pocit, který se těžko popisuje. V hlavě všechno zapadlo na své místo a ty víš, že tohle chceš zažívat znovu a znovu. Že v tom chceš být lepší. Ne kvůli internetu, ne kvůli sítím, ne kvůli obdivu ostatních.
Ale kvůli tomu pocitu.
Nemusí to tak mít každý. Ale když něco takového najdeš, jsi šťastný člověk. Ne pořád. Ale v těch chvílích určitě. A pak i tehdy, když si na ně zpětně vzpomeneš.
Samozřejmě, byl v tom kus štěstí začátečníka. Pak přišlo několik let, kdy se nedařilo a byl to boj. Ale v hlavě jsem to měl nastavené správně. Neúspěchy mě netlačily od vody. Naopak mě k ní táhly ještě víc. Chtěl jsem přijít na to, proč to nejde.
Dnes už ale vím, že ani tohle není vždy správně. Někdy je lepší udělat krok zpět. Dát si odstup. Nechat věci uzrát.
Protože každý rybář si projde obdobím, kdy tlačí na pilu. Chce víc, rychleji, hned. Až časem zjistí, že právě ve chvíli, kdy přestane tlačit, se začne něco měnit.
Najednou jde všechno lépe.
Klidněji.
Přirozeněji.
Je to cesta, kterou si musí projít každý sám. Nebo alespoň většina z nás.
A právě proto dnes vím jednu jednoduchou věc:
Cesta je cíl.
Nejlepší příběhy se šíří tiše. Od vody k vodě. Od rybáře k rybáři. Přidej se k těm, kdo jdou hlouběji.
Získej i příběhy a obsah, které jinde neuvidíš.
Odebírat příspěvky
